Míša byla žena plná života, která ve svých dvaatřiceti letech čelila první velké zkoušce – rakovině prsu.
Diagnóza ji zasáhla, ale její sílu jí dávala tříletá dcera Verunka. Bojovala statečně, podstoupila chemoterapii, operaci a ozařování. Po roce náročné léčby jí lékaři oznámili, že je v remisi. Radost byla obrovská, Míša se vrátila k normálnímu životu, plně se věnovala Verunce a snažila se zapomenout na těžké období. Říkala si, že to nejhorší je za ní, a společně s dcerou plánovaly budoucnost. Tři roky žily šťastně a v klidu, ale pak přišla další rána.
Při jedné z pravidelných kontrol lékaři zjistili, že se rakovina vrátila, tentokrát s metastázami v játrech a kostech. Míša věděla, že situace je vážná, ale rozhodla se znovu bojovat, hlavně kvůli Verunce. Podstoupila další kolo chemoterapie a experimentální léčbu, ale nemoc byla agresivní. S každým měsícem jí ubývalo sil. Verunka, která mezitím oslavila šesté narozeniny, si začala uvědomovat, že maminka je jiná – unavenější, bledší a často jen leží. Přesto Míša trávila s dcerou každý možný okamžik. Četly spolu pohádky, dívaly se na oblíbené filmy a povídaly si o všem, co Verunku zajímalo. Jednoho večera, když ji ukládala ke spánku, Míša jí řekla: „Vždycky si pamatuj, že tě maminka strašně moc miluje. I když tu s tebou jednou nebudu, vždycky budu ve tvém srdíčku.“ Verunka tomu nerozuměla, ale ta slova si zapamatovala.
Míšin stav se rychle zhoršoval a lékaři doporučili hospitalizaci, aby mohla dostávat paliativní péči. Bylo to těžké rozhodnutí, protože věděla, že Verunka nemá nikoho jiného než ji. Její sestra Petra žila daleko a otec Verunky rodinu opustil, když byla malá. Petra přijela, aby byla u Míšiny postele a postarala se o Verunku. Poslední dny byly klidné, ale plné smutku. Petra Míše slíbila, že se o Verunku postará. Když Míša naposledy zavřela oči, držela Petru za ruku a věděla, že její dcera bude v dobrých rukou. Po Míšině smrti se Verunka přestěhovala za tetou Petrou do jiného města. Bylo těžké zvyknout si na nový život bez maminky, ale Petra jí vytvořila bezpečný a snad i láskyplný domov.
Často jí vyprávěla o Míše, ukazovala jí fotky a říkala: „Tvoje maminka tě milovala víc než cokoli na světě.“ Verunka si pomalu zvykala na nový život, chodila do školy, nacházela si nové kamarády a začala znovu prožívat radostné chvíle. Slova její maminky „Vždycky budu ve tvém srdíčku“ ji provázela každý den a dodávala jí sílu.
Míšin odkaz žil dál v její dceři, která díky lásce maminky a péči tety našla cestu zpět k dětství plnému lásky a naděje.
